O rockových klubech - tedy před coronavirem

Nedávno jsem našel jistý článek jiného blogera o devadesátých letech. Líčil je v takových superlativech, až jsem měl pocit, že je ve skutečnosti nezažil, anebo trošku víc hulil než já....

Tak bych si dovolil částečně nesouhlasit...
Jako pamětník - fanoušek i pořadatel bych hned zkraje řekl, že ty "devadesátky" zas nevidím tak pozitivně. Na špatné se rádo zapomíná a proč vlastně si to připomínat? A fakt je, že se tenkrát hodně pilo a hulilo....  Začátek byl o tom, že se chodilo absolutně na všechno, protože valná většina lidí mohla konečně vidět a slyšet kapely z undergroundu i světa o kterých před tím jen slyšela, četla nebo znala z nahrávek, takže zhruba do třiadevadesátého roku se chodilo absolutně na cokoliv. Zároveň se začaly pomalu ale jistě budovat stylové hranice a najednou punkáči nekamarádili s metalistama, bluesmeni s jazzmenama, folkaři s rockerama a v metalu se dokonce ještě začalo řešit kdo je a kdo není "underground". Tohle blbnutí pak trvalo zrhuba do devadesátého sedmého, kdy se pomalu ale jistě přestávalo chodit na cokoliv. 
Fenomén rockových klubů byl v té době relativně nový a vedle stálic "polosvěta" jako Garáž, Hudba Praha apod. objevily se nové "klubové" kapely - na jedné straně "nezávisláci" jako Here nebo Narvan, na druhé tvrdé kapely, které ale nechtěly mít nic společného s metalem - Kurtizány z 25. avenue, původní Support Lesbiens, Walk-Choc-Ice, Jolly Joker and PBU, Wohnout ad. Na konci devadesátek pomalu vyšuměly i tyhle kapely snad s výjimkou "zkomerčnělejch" Supportů. 
Klubů bylo hodně a byly otevřené koncertům a kapelám, protože se na kapely chodilo a nahrávky se šířily, psalo se o kapelách, dostávaly se do rádií, hlásnou troubou klubové scény byl časopis Bang! vedený Jardou Špulákem.
Bylo relativně snadné proniknout z domovského klubu do dalších po celé republice.
Proč se to změnilo?
Protože některé klubové kapely začaly mít naprosto šílené nároky na pořadatele, zejména co se týče honorářů. Máte-li klub, do kterého "narvete" maximálně tři sta lidí na malém městě, kde si můžete dovolit maximálně stovku vstupné, tak prostě nemůžete kapele zaplatit třicet tisíc honoráře, protože to je celá tržba ze vstupenek a poplatky městu, OSA, náklady na propagaci, ubytování a catering kapely platíte z tržby baru. Ve výsledku je pro Vás koncert takové kapely možná menší "vejvar" než koncert nějaké "levné" místní party nebo rockotéka. Argumenty manažerů kapel, že koncertem jejich svěřenců získává váš klub prestiž jsou liché. Kapely zase získává díky koncertu u vás - v jediném klubu na okrese "slávu" právě v tom Vašem okrese, kde si jinak prostě nezahraje. Ve skutečnosti je to pak zase o fandovství - o tom, že dotyčný majitel nebo produkční klubu jsou fandové té které kapely - upřímně, za léta pořadatelství jsem se v některých konkrétních případech ze svého fandovství drsně vyléčil. 
Protože spousta klubů byly naprosto odporné špeluňky, kde jste měli obavu, co tam všechno chytnete. Některé silně undergroundové podniky jako třeba olomoucká Nausea měly aspoň své kouzlo, jiné ho postrádaly a hnusné či v pravdě bizarní byly ještě víc /brněnská Šedá litina, brněnská Vaňkovka, pražská Fabrika/. Jinde šlo o pokračování svazáckých kulturáků v režii stejně svazáckých vedoucích /velmi odporný byl například frenštátský G-klub, naopak docela snesitelný vyškovský F-klub a periodicky se měnící olomoucký S-klub/. Některým nechyběla špičková propracovaná dramaturgie /pražské Rock Café či Bunkr, meziríčský M-klub, olomoucký U-klub, svého času Stoun ve Frýdku nebo Místku :-) či ostravská Cihelna. Některé viditelně šéfovali fandové a muzikanti či prostě normální zodpovědní lidé a proto tam bylo o všechno a všechny dobře postaráno - např. žatecký Banán nebo dnes brněnská Fléda. Jiné byly spíš buď obrazem přehnaných ambicí provozovatelů či pračkami na peníze - budějovická Lucerna či řada brněnských klubů v režii pana Hošny. Kde je štěstí na "mimořádně bohatého" provozovatele, který si klub dělá víceméně pro vlastní fanouškovskou radost, tam lze zažít nevídané a slyšet neslýchané - nejvýraznější příklad je asi zlínské Masters of Rock Café. 
Na konci devadesátých let došlo k velkému vystřízlivění, hromadnému zavírání klubů a "teriotorizaci". Spousta kapel byla slavných ve svých domovských klubech, které bez problémů vyprodali "až po střechu", ale už v sousedním okrese na ně "nepřišel nikdo". Proč to tak je?
Úvahy z článku jsou racionální. Lidí je dneska méně, které "TO" zajímá. Pro nejmladší generaci, už hudba není tolik zásadní. Nekomunikují "přes ni". Řadu z nich více "bere" film, počítačové hry nebo třeba jen facebook. Ale je tu i nový "mainstream" - Pánbůh zaplať za něj! Ať už máme či nemáme rádi kapely jako Monkey Business, Kryštof, Kabát... každá je jiná a buďme rádi, že se hraje toto a ne jen pitomosti, ale tohle nejsou klubové kapely, v podstatě se v klubech ani moc neohřály a dostaly se rychle na velká podia. Docela se zase na muziku chodí, pokud jste zajímaví, tak do klubu "své" publikum dostanete, ale musíte být originální a zajímaví jako Insania, Mucha apod. nebo prostě mít aspoň výdrž jako Mňága, Visáči, Root či Dark Gamballe.
Stylová vyhraněnost se aspoň na maloměstech dnes už tolik neřeší. Už zase spolu hrají folkaři a rockeři, metalisti a punkáči, dokonce občas i živé kapely a DJové z nepříbuzných žánrů nebo směsice místních kapel nejrůznějších stylů od death metalu málem po dechovku.
Mediální podpora je dnes rozhodně lepší než dříve. 

Fanziny se přestěhovaly z papíru na web a svědčí jim to - tvrdil jsem to už na konci devadesátých let, kdy jsem marně přesvědčoval Laďu Olivu - Bažinu, aby se mnou rozjel VIRUS - internetový fanzin. Neuměl tehdy, dinosaurus jeden, s počítačem. Časopisy Rock a Pop a Spark vycházejí stále, občas vyjde nějaký tištěný fanzin, vycházet začal domácí Rock Hard, tak jako kdysi Metal Hammer. Ve všech se píše i o klubových kapelách. Metalisti jsou zkrátka více psavci, než jiné žánry. 
Na celém území republiky hraje Rádio Beat. V regionech fungují místní rádia - u nás na zlínsku třeba Rockmax. Jejich úroveň je různá. Vstřícnost ke klubovým kapelám taky.
Televize Óčko občas pouští ledacos, jak u známých sem-tam vídám. Dokonce existují i rockové televize - Rebel ad. Přiznám se, že jako televizní nedivák nemám o tomto médiu reálné potuchy. Televize mi už pár let "nesmí do domu".
Dokonale mi stačí internet a myslím si, že YouTube ve spojení s facebookem, twitterem, "instáčem", specializovanou bandzone a dalšími internetovými nástroji jsou pro kapely nástrojem komunikace a propagace naprosto fenomenální. Moderní snadno dostupné nástroje pro práci s videem, záznam i střih, jsou rovněž skvělé. Kapely mají výborné videoklipy, jen se jejich médiem stává internet nikoliv televize. 
A lidi jsou ochotní aspoň lajkem a hlasem "své" kapely podpořit. Internetové "televize" jsou například pro vyhledávací soutěže kapel jak dělané. Všelidové hlasování je snadné a nenákladné /taky bohužel málo výdělečné/. Očekávám, že čas těchto médií a jejich dobré využití teprve přijde.
A s nimi i opravdu zajímavé vyhledávací soutěže. 
Co hudební škodiče?
Revivaly jsou řekl bych taková oblíbená, leč sezónní kratochvíle, něco jako karaoke. Vesměs nejde o víc než o "večírkovou taškařici" - jen minimum revivalů je fakt zajímavých - třeba Australian Pink Floyd ve světě nebo brněnský "falešný" Uriah Heep tvořený de facto jako bočák samostatně slavných a neméně legendárních Synkop. Určitě na ně budou chodit lidi, kteří se chtějí pouze bavit a nějaké "zajímavé mladé moderní" kapely jsou jim buřt. Revivaly de facto nahrazují tradiční české rockové tancovačky - v některých regionech a ve městech stoprocentně. Tento fenomén je na ústupu, ale s klubovou scénou se částečně také prolnul - neotřesitelná je například pozice kapely Brutus, že?
Festivaly? Myslím, že jich nyní v posledních letech ubývá stejně jako klubů před lety. Prosazují se ty opravdu dramaturgicky zajímavé a pořadatelsky kvalitní a sponzorsky bohaté. Nudné festivaly, kde každý rok hrají ti samí už nezajímají nikoho a postupně zanikají - týká se to i druhdy za významné považovaných akcí - Malá Skála například a další. Festival láká i lidi, kteří přes rok do klubů nechodí, protože jim na to nestačí peněženka, zatímco na "velkou akci s bandou" vyrazí. Někdo je na pivo vždycky pozve a o sekanou od maminky se s nimi podělí. A nebo se prostě zhulí!
Velké zahraniční koncerty klubům návštěvníky také neubírají - už proto, že řada kdysi slavných kapel dnes prakticky hraje v klubech, protože halu nevyprodá. 
Proč do tohoto kromě sponzorů tahat ještě stát, jak navrhuje můj kolega blogger, proboha?! Žehrání na nepodporu od státu mi vždycky přijde debilní. Miluju bigbít všech vůní a barev, ale přesto tak trochu souhlasím s tím, že "bigbítový dunění není žádný umění", aby na něj dopláceli z daní i ti, které nezajímá. Už proto, že se někdy zdráhají podpořit ho i ti, co tvrdí, že je zajímá, že?! 
Občas to někdo nechápe. Dodnes si pamatuji, jak mne jistý Libor P. prohlásil "kazišukem", když jsem odmítl podepsat "petici starostovi za zřízení rockového klubu v Kroměříži". Já naopak neuměl pochopit, proč by mi měl starosta otevírat za městské peníze novou hospodu. Asi jsem divnej. 
To, že městská zastupitelstva rockové kluby nemilují je pravda zčásti. Rockeři dospívají, dnes už jich žije druhá, ba třetí generace a proto se občas někteří dostanou i do zastupitelstva, rady či starostovského křesla. Jsou bohatí a schopní podporovat či provozovat klub pro svou radost - viz Zlín. Kupříkladu u nás v Holešově měli jsme onehdá prakticky dva rockové kluby - jeden skoro na náměstí, soukromý, jemuž - aspoň zvenčí soudím - město nijak neubližovalo a dojel na nezkušenost a slabý stylový rozhled provozovatelů a druhý dokonce městský, fungující pod hlavičkou MKS, jako je tomu jinak snad jen ve Valmezu!!! V obou se občas konaly zajímavé akce - v soukromém různé punkové a HC kapely z občas skutečně exotických zemí jako tomu v devadesátkách bývalo v olomoucké Nausei či ostravské Cihelně, ve druhém klasika typu Blue Effectu, Mišíka, Prokopa či různých neméně exotických bluesmenů cestujících například ze/na Šumperk a jeho slavný festival či do klubů ve větších městech - Praha, Olomouc atd. Buďme šťastní a doufejme, že to vydrží i po coronakrizi. V nedaleké Kroměříži pak na periferii mimo možnost kohokoliv rušit existuje mimořádně příjemná restaurace-klub Stará Masna a v Olomouci podobně orientované Rock Café Bounty, kde sice na můj vkus často hrají revivaly, ale občas i vpravdě legendární kapely jako Pumpa či Abraxas, které v regionu jinde uvidím a uslyším jen stěží. 
Kamarádi, jak tak stárnou, otevírají si někteří kluby - a tak zjistím, že jeden otevřel něco v Třinci /bohužel už před coronou tuším zase zavřel/, další v Karviné, třetí v Hodoníně a čtvrtý ve Slavkově... Skoro mne začíná mrzet, že nemám kapelu, měl bych si možná zase kde zahrát.
Není hůř než bylo, je líp, jenom je to jiné. Mnohé už neplatí a mnohé začíná. Otázkou tedy je, nakolik karty přemíchá corona a následná doba, uvidíme.... Vnímejme to! Těšme se! "Amerika je stav duše" a kdo chce, bude si "žít devadesátky" i dneska po coroně, věřím, že se bigbít neodstěhuje zpátky na svatby a do stodol jako "za totáče"...